Já už budu takovej dobrák! Já nic neříkám, mlčím. Já si sice myslím svý, ale protože tuším, že to není nic moc, mlčím. Máňa povídá: ... safra, tak řekni něco! Nenech ze sebe dělat blbce.

Ale co, proboha? Jak mám povědít, že nemůžu nic povědít, když oni i já máme ve štrůzoku moc takovejch těch ... tamtěch. Tak mlčím. Jenom někdy přemýšlím, esli nejsem jako ten dobrák až moc. Ale nejsem si úplně jistej, tak holt mlčím ... Ale já se jednou naseru ... a něco řeknu! A přísahám, že něco řeknu ... a to budete všichni i Máňa koukat. Zatím ale mlčím. Jsem už takovej dobrák ...

Dneska tomu sám nemůžu věřit. Na posezení! Obvykle mívám batole tak na dvakrát - a je-li tučnější i na třikrát; ale pánové a Boženko, já ho sežral hned. Ne, že bych měl nějaký velký a mimořádný apetajtlichsichundpičaham, nebo-li jak my chroustálisti říkáme, kurevskej hlad na mimino, ale prostě se to tak nějak zkrátka vyvrbilo, sešlo, klaplo a vůbec ... a já ho zblajznul jako malinu. Až mi málem zaskočilo chrastítko. Matička sice původně volala, nežer ho, ještě to neumí ani číst ... ale jak mám v ruce boubelatý věci, na nic nedbám. Navíc - prosim vás, takový pitomý argumenty, bože, jakože někdo neumí číst, nebo tak něco; to našince akorát rozesměje, ne. Co tak asi bude louskat, až ho budu chroustat, povídám nato vtipně mládencům ve Strakádě. A sami tím hnedle jako vidíte, jaká jsem to veselá kopa ... a ještě vám cokoli slupnu! Než se otočíte na patě, raz dva ... Anebo tři? ... Tohle teď tak narychlo a hrr nemužu sloužit ... jsem jen prostý předseda vlády ...

Pokračování příště ...